Dřív jsem potřebovala, aby lidé viděli, že se snažím.
Chtěla jsem jim ukázat, že mám směr, že na sobě pracuju a že jednou něco dokážu. Že se někam posouvám, že moje úsilí má smysl a že to, co dělám, není jen nějaký nápad, který mě za chvíli přejde.
Když se na to dnes dívám zpětně, nechci svou tehdejší verzi soudit. Byla jsem to pořád já, jen jsem některé věci vnímala jinak. Možná jsem potřebovala, aby druzí viděli to, co jsem se teprve učila vidět sama v sobě.
Postupně ale zjišťuju, že ne každý musí znát můj příběh. Ne každý potřebuje vědět, co právě chystám, kam směřuju nebo co se ve mně mění. Některé věci potřebují prostor, aby vůbec mohly vyrůst.
A já se učím ten prostor sama sobě dopřávat.
Nemusím všechno vysvětlovat
Dřív jsem měla větší potřebu ukázat, že se snažím. Že na sobě pracuju, přemýšlím o svém životě a chci ho žít jinak.
Chtěla jsem, aby to bylo vidět.
Dnes si čím dál víc uvědomuju, že některé změny se odehrávají potichu. Nejsou na první pohled patrné a nemusím o nich hned mluvit. Někdy potřebuju nejdřív sama pochopit, co se ve mně děje, než to dokážu pojmenovat.
A někdy ani není potřeba to pojmenovávat před ostatními.
Můžu si něco uvědomit, nechat to v sobě chvíli dozrát a teprve potom se rozhodnout, jestli a jak se o to podělím.
Neznamená to, že se chci uzavírat před světem. Naopak. Ráda sdílím své zkušenosti, myšlenky a věci, které mi v životě dávají smysl. Chci dál mluvit o psychohygieně, o tom, jak vnímáme své tělo, jak pracujeme se stresem, emocemi a dechem.
Ale nechci mít pocit, že musím každou svou změnu hned převést do příspěvku, vysvětlit ji a ukázat, co jsem se díky ní naučila.
Některé věci si chci nejdřív prostě prožít.
A možná právě tím se učím většímu klidu.
Nemusím pořád dokazovat, že se někam posouvám. Můžu se posouvat i tehdy, když o tom nikdo neví.
Začínám si všímat svých reakcí
Jednou z věcí, které mě na mé současné cestě nejvíc zajímají, je to, jak reaguju v běžných situacích.
Ne v těch velkých a zásadních, na které se člověk může připravit. Ale v obyčejných rozhovorech, drobných neshodách a okamžicích, kdy se od nás něco očekává.
Všímám si, že už nechci automaticky přitakávat jen ze zdvořilosti. Nechci souhlasit s něčím, co ve skutečnosti cítím jinak, jen abych předešla nepříjemné situaci.
Učím se zastavit a přemýšlet.
Co si o tom opravdu myslím? Co cítím? Chci s tím souhlasit, nebo jen reaguju ze zvyku? A potřebuji vůbec odpovědět hned?
Někdy mi to jde. Jindy zareaguju postaru a dojde mi to až později.
A i to je podle mě v pořádku.
Nemyslím si, že osobní změna znamená, že jednoho dne přestaneme dělat chyby a budeme vždycky reagovat dokonale. Pro mě je důležité už samotné uvědomění. To, že si všimnu, co se stalo, a začnu rozumět tomu, proč jsem ragovala právě tak.
Dřív bych se možná víc kritizovala. Dnes se snažím spíš pochopit, co mi ta situace ukazuje.
A někdy díky tomu příště zareaguju jinak.
Ne vždycky. Ne pokaždé. Ale čím dál častěji.
Už nepotřebuju souhlas člověka, který mě kdysi odmítl
Tohle je jedna z věcí, které dnes vnímám jinak než dřív.
Už nepotřebuju, aby člověk, který mě kdysi odmítl, jednou uznal, že jsem něco dokázala. Nemusím mu ukazovat, kam jsem se posunula, ani čekat, jestli se na mě jednou začne dívat jinak.
Dřív možná bylo důležité, aby někdo viděl, že se mi daří, že na sobě pracuju a že jsem se někam dostala.
Dnes si čím dál víc uvědomuju, že nechci svou cestu stavět na tom, jestli ji někdo jiný schválí.
Nechci dělat věci proto, abych někomu něco dokázala. Chci je dělat proto, že mi dávají smysl.
To pro mě neznamená, že mi na názorech druhých nezáleží. Záleží. Ráda si vyslechnu jiný pohled, přemýšlí o něm a někdy díky němu změním svůj názor.
Ale je rozdíl mezi tím. když si něčí pohled vyslechnu, a tím když potřebuji jeho souhlas, abych si mohla stát za svým rozhodnutím.
Ten rozdíl se teprve učím poznávat. A čím víc ho vnímám tím jistější se cítím sama v sobě.
Nemusím být pro každého. Nemusím každého přesvědčit. A nemusím se vracet k lidem nebo situacím jen proto, abych si konečně vysloužila uznání, které jsem kdysi chtěla.
Raději svou energii věnuju tomu, co chci tvořit dnes.
Co se mění, když začneme více vnímat sami sebe?
Myslím, že některé změny se projeví právě v obyčejných chvílích.
V tom, že si dovolíme říct svůj názor. Že se nezapojíme do něčeho jen proto, že to dělají všichni ostatní. Že si dáme čas na odpověď. Nebo že přestaneme vysvětlovat své rozhodnutí někomu, kdo je stejně nechce pochopit.
Navenek se možná nic zásadního neděje.
Ale uvnitř se postupně mění náš vztah k sobě.
Začínáme lépe rozpoznávat, co je nám blízké, co už nám nesedí a co děláme jen ze zvyku. Učíme se vnímat své hranice a rozlišovat, kdy něco opravdu chceme a kdy jen plníme očekávání druhých.
A někdy nás překvapí, kolik energie jsme dříve věnovali tomu, abychom byli přijímaní, pochopení nebo oceňovaní.
Neříkám, že uznání od druhých nepotřebujeme. Jsme lidé a vztahy jsou pro nás důležité. Ale nechci, aby moje vlastní hodnota závisela jen na tom, jestli ji někdo právě vidí.
Chci ji poznávat i sama.
A právě to mi přináší pocit větší jistoty.
Ne proto, že bych měla na všechno odpověď. Ale proto, že se postupně učím důvěřovat vlastním pocitům a rozhodnutím.
Pořád se učím. A začíná mě to bavit.
Na své cestě si čím dál víc všímám malých změn.
Někdy mě potěší, že jsem se dokázala zastavit a nereagovala automaticky. Jindy si uvědomím, že mě něco, co by mě dřív rozhodilo, tentokrát tolik nezasáhlo. A někdy se přistihnu, že už nemám potřebu někomu vysvětlovat, proč jsem se rozhodla právě takhle.
Tyhle okamžiky mě baví.
Ne proto, že bych se chtěla neustále hodnotit a kontrolovat, jestli už jsem se posunula dostatečně daleko. Spíš proto, že začínám lépe poznávat sama sebe.
Vidím, co se ve mně mění, co mi pomáhá a kde mám ještě prostor se učit.
A když se mi něco nepovede, nechci z toho hned dělat důkaz, že jsem se nikam neposunula. Jedna stará reakce přece neznamená, že všechny předchozí změny zmizely.
Pořád jsem člověk. Mám své nálady, pochybnosti i chvíle, kdy něco pochopím až zpětně.
Ale už se nechci tolik trestat za to, že nejsem pokaždé taková, jaká bych si přála být.
Chci si všímat i toho, co se mi daří. A dovolit si z toho mít radost.
Život se dá žít lehčeji
Tohle moje motto pro mě není o životě bez problémů. Takový život asi nikdo z nás nemá.
Je o tom, že se můžeme postupně učit zacházet sami se sebou jinak. Nemusíme si přidávat další tlak tam, kde už ho máme dost. Nemusíme všem dokazovat, že něco zvládáme. A nemusíme čekat, až nám někdo jiný potvrdí, že jdeme správným směrem.
Můžeme se zastavit a všimnout si, jak vlastně žijeme. Co nám dělá dobře. Co nás vyčerpává. Kde jednáme ze zvyku a kde už bychom chtěli něco změnit.
Právě proto se věnuju psychohygieně, dechu a tomu, jak se v každodenním životě učit lépe vnímat sebe sama. Ne proto že bych měla všechno vyřešené. Ale protože sama poznávám, jak důležité je dát si prostor, zastavit se a začít si více rozumět.
Chci dál sdílet své zkušenosti, tvořit meditace a dechová cvičení i pomůcky, které mohou lidem pomoci ve chvílích, kdy je toho na ně moc.
Zároveň ale chci sdílet také obyčejné okamžiky svého života. Věci, které mě těší, které mi docházejí až zpězně a ve kterých sama poznávám, že se něco mění.
Protože nejsem jen člověk, který předává informace o psychohygieně. Jsem také žena, která se učí žít jinak, hledá vlastní cestu a postupně zjišťuje, že už nemusí tolik dokazovat, že na to má.
A možná právě v tom je pro mě největší změna.
Život se dá žít lehčeji. I tehdy, když přestaneme čekat, až naši cestu potvrdí někdo jiný.
A co ty? Všímáš si někdy, že na některé věci dnes reaguješ jinak než dřív? Že už nepotřebuješ něco dokazovat, nebo že se v určitých situacích cítíš jistější než kdysi?
Budu ráda, když se podělíš o svou zkušenost. Někdy nám právě obyčejné příběhy druhých připomenou, že v tom, co prožíváme, nejsme sami.
Pokud i ty hledáš cestu, jak se v každodenním životě na chvíli zastavit, lépe vnímat sebe a zacházet se stresem trochu jinak, připravila jsem pro tebe několik možností.
Na mém Herohero sdílím osobnější zamyšlení, meditace, dechová cvičení a další inspiraci pro běžné dny.
A pokud právě teď potřebuješ konkrétní. podporu při přetížení, můžeš se podívat na můj online Psychologický balíček první pomoci.
Život se dá žít lehčeji. A někdy první krok začíná tím, že si dovolíme věnovat chvíli sami sobě.
S láskou Michaela
