Dlouho jsem byla zvyklá spoléhat především sama na sebe. Když bylo potřeba něco vyřešit, hledala jsem cestu. Když se objevil problém, snažila jsem se najít řešení. A když jsem něco chtěla, byla jsem zvyklá se o to postarat.
Díky tomu jsem se toho v životě hodně naučila a zvládla spoustu věcí, na které jsem dnes hrdá. Jenže postupem času si uvědomuji, že ne všechno musím zvládat sama. A že někdy není potřeba hledat další řešení, všechno promýšlet a snažit se mít všechno pod kontrolou. Někdy úplně postačí vědět, kam chci jít, a dovolit si postupovat pomalu, krok za krokem.
Step by step
Nejdřív si potřebuješ ujasnit, co vlastně chceš
Když přemýšlím o své budoucnosti, už se tolik nesoustředím na to, co všechno bych měla zvládnout nebo co se ode mě očekává.
Mnohem víc se snažím vnímat, co dává smysl mně.
Jak chci žít? Jak se chci cítit? Čemu chci věnovat svůj čas a energii? Jaké vztahy chci budovat a co mi mají přinášet? Jakou práci chci dělat, aby mi dávala smysl nejen po praktické stránce, ale také lidsky?
Nestačí mi jen říct, že chci být spokojená nebo že chci dělat něco jiného. Potřebuji si postupně ujasňovat, co si pod tím vlastně představuji.
Jak má takový život vypadat? Jak se v něm chci cítit? Co mi přináší radost, klid a pocit, že jsem na správném místě?
Čím konkrétněji si to dokážu představit, tím lépe se mi potom rozhoduje, kterým směrem se vydat.
Neznám a nemusím znát všechny odpovědi, moje představa se může časem změnit. Život nás překvapuje a někdy nám ukáže možnosti, o kterých jsme dříve vůbec nevěděli.
Ale když mám alespoň základní představu o tom, co chci, lépe poznám, čemu má smysl věnovat pozornost a co už do mého života vlastně nezapadá.
Nemusím si s sebou brát všechno, co jsem znala dřív
Každý si s sebou neseme nějaké zkušenosti. Způsoby přemýšlení, návyky, reakce a přesvědčení, které jsme si během života vytvořili.
Některé nám pomáhaly. Jiné jsme převzali od okolí, aniž bychom se někdy zastavili a zeptali se sami sebe, jestli nám ještě vyhovují.
Možná jsme zvyklí všechno zvládnout sami. Možná máme pocit, že musíme být pořád silní, spolehliví a připraveni pomoci ostatním. Možná pokračujeme v něčem jen proto, že jsme to tak dělali celé roky.
Ale musí to tak zůstat?
Když se rozhodnu, že chci svůj život postupně měnit, potřebuji si také všímat toho, co mě od mého záměru odvádí. Které návyky mi už neslouží. Kterým věcem věnuji energii jen ze zvyku. A kde se držím něčeho, co už neodpovídá tomu, jak chci žít.
Nemusím všechno okamžitě opustit ani udělat radikální řez. Někdy stačí začít si těchto věcí všímat a postupně se rozhodovat jinak. Dát více prostoru tomu, co mi dává smysl. A méně energie tomu, co mě dlouhodobě vyčerpává nebo odvádí od toho, co je pro mě důležité.
Ne, nechci se tím zbavit celé své minulosti. Ta ke mně patří. Ale nemusím podle všech starých zkušeností žít i dnes.
Nemusím všechno změnit hned
Když si člověk uvědomí, co by chtěl ve svém životě jinak, může snadno získat pocit, že musí začít okamžitě…
Změnit práci. Upravit vztahy. Začít se více starat o své zdraví. Naučit se odpočívat. Přestat dělat věci, které mu nevyhovují. A ideálně to všechno zvládnout co nejrychleji.
Jenže takhle já už svůj život stavět nechci.
Učím se, že nemusím mít všechno hotové dnes ani zítra. Nemusím znát přesný postup ke každému cíli. Stačí, když vím, kterým směrem chci jít, a udělám další krok, který je v mých možnostech.
Někdy je to konkrétní rozhodnutí. Jindy rozhovor, který jsem dlouho odkládala. Někdy je to čas věnovaný vlastnímu zdraví, nové zkušenosti nebo práci, které chci dát v budoucnu více prostoru. A někdy je to jen chvíle, kdy si uvědomím, že něco už nechci dělat stejně jako dřív.
Pomalu si tak buduju svou budoucnost. Své pracovní směřování, vztahy i způsob, jakým se starám sama o sebe.
Všechno nejde úplně podle plánu. Některé věci trvají déle, než bych chtěla. A někdy se musím zastavit, znovu se rozhédnout a promyslet, jestli jdu stále směrem, který mi dává smysl.
A já už vím, že to k té cestě také patří.
Nemusím běžet. Potřebuji vědět, proč jsem se vydala právě tímto směrem.
A co když na to nemusím přijít sama?
Tohle je pro mě možná jedna z nejdůležitějších věcí, které se stále učím.
Dlouho jsem byla zvyklá všechno zvládnout sama. Ne, že bych kolem sebe neměla lidi. Spíš jsem byla nastavená tak, že když se něco objeví, musím si poradit, Najít řešení. Vymyslet, co dál. Postarat se o sebe.
A ještě dnes se k tomu někdy vracím.
Dokážu dlouho přemýšlet, hledat odpovědi a snažit se přijít na to, jak něco udělat. Přitom by někdy stačilo obrátit se na někoho, komu důvěřuji, a říct: “Nevím, pomůžeš mi s tím?”
Nevzdávám se tím vlastní odpovědnosti ani neočekávám, že někdo jiný vyřeší můj život za mě. Spíš si připouštím možnost, že druhý člověk může vidět něco, co já právě nevidím. Může mít zkušenost, která mi pomůže. Může mi položit otázku, nad kterou bych sama nikdy nepřemýšlela. Nebo mě jednoduše vyslechnout, abych si své myšlenky dokázala lépe uspořádat.
A někdy nemusí nabídnout žádné řešení. Stačí, že vím, že na to nejsem sama.
Vždyť i já ráda naslouchám druhým a snažím se jim porozumět. Vím, jak důležité může být mít vedle sebe člověka, před kterým nemusíme předstírat, že všechno zvládáme.
Proč bych tedy neměla stejnou možnost dovolit i sobě?
Samostatnost pro mě stále zůstává důležitá. Jen se učím, že to nemusí znamenat, že si všechno musím odpracovat, promyslet a vyřešit bez pomoci druhých. Mohu být samostatná a zároveň přijímat podporu. Mohu mít vlastní představu o své budoucnosti a přesto si nechat poradit. Mohu vědět, kam chci jít, a přesto se cestou někoho zeptat na směr.
A možná právě v tom je pro mě další krok.
Step by step. Po svém.
Nechci mít život nalinkovaný do posledního detailu. Chci ale vědět, co je pro mě důležité a čemu chci věnovat svůj čas, energii a pozornost.
Chci si postupně budovat život, ve kterém mi dává smysl moje práce, ve kterém mám prostor pro lidi, které mám ráda, a ve kterém nezapomínám ani sama na sebe.
Chci se učit rozpoznávat, co už mi neslouží, a mít odvahu dělat věci jinak. A také si připomínat, že nemusím všechno zvládnout sama jen proto, že jsem to tak dělala po většinu svého života.
Možná i ty právě teď hledáš svou další cestu. Možná víš, že chceš něco změnit, ale zatím nemáš jasno v tom, jak přesně to má vypadat.
Nechtěj na všechno odpovědi hned.
Zkus si nejprve ujasnit, co je pro tebe důležité. Všímej si, co ti dává smysl a co už ne. A potom udělej jeden malý krok. Takový, který zvládneš právě teď. A když nebudeš vědět, jak dál, nemusíš se za každou cenu snažit přijít na všechno sama. Můžeš se zastavit, zeptat se, svěřit se nebo přijmout pomoc člověka, kterému důvěřuješ.
Protože tvoje cesta nemusí být stejná jako cesta někoho jiného. Nemusíš nikomu dokazovat, jak rychle se dokážeš posunout.
Step by step. Krok za krokem. Svým tempem a s vědomím, kam chceš dojít.
A možná je právě tohle důležité: nečekat, až budeme mít všechno dokonale promyšlené, ale postupně tvořit život, ve kterém nám bude dobře. A dovolit si, aby na té cestě občas šel někdo kousek s námi.
A jak to máš ty? Jsi zvyklá spoléhat především sama na sebe, nebo je pro tebe přirozené požádat o pomoc? A když víš, že chceš ve svém životě něco změnit, potřebuješ mít předem jasný plán, nebo se učíš hledat cestu postupně?
S láskou
Michaela
