Člověk může tak dlouho čekat na lepší život, až si postupně zvykne očekávat od života to nejhorší.
Možná to zní zvláštně. Vždyť kdo by chtěl očekávat něco špatného? Kdo by si přál být předem připravený na odmítnutí, ztrátu nebo další zklamání?
Jenže někdy se to stane tak nenápadně, že si toho dlouho ani nevšimneme.
Po několika zkušenostech, které nás bolely, se začneme chránit. Nechceme znovu zažít stejnou bolest, a tak raději příliš nedoufáme. Když se objeví něco hezkého, neumíme se z toho naplno radovat. Část naší pozornosti už hledá, kde je háček a co by se mohlo pokazit.
Sama jsem si uvědomila, že jsem některé situace začala vnímat právě takhle.
Když někdo projevil opravdový zájem, místo abych přijala to, co se právě děje, někde uvnitř už jsem přemýšlela, kdy to skončí. Když se přede mnou objevila příležitost, dokázala jsem se připravovat na odmítnutí ještě předtím, než vůbec přišla odpověď. Jako bych chtěla být o krok napřed.
Když budu s nejhorším počítat, třeba mě to potom tolik nezraní.
Jenže ono to má i druhou stranu.
Když nás minulost učí nedoufat
Když se nám něco nepovede nebo nás někdo zklame, je přirozené, že si z toho něco odneseme. Příště jsme opatrnější, víc si všímáme souvislostí a nechceme opakovat stejné chyby.
To samo o sobě není špatně.
Problém může nastat ve chvíli, kdy začneme každou novou situaci posuzovat podle těch starých. Člověk, kterého teprve poznáváme, jakoby už musel odpovídat za chování někoho před ním. Nová příležitost jako by už předem nesla riziko neúspěchu, protože některé jiné příležitosti kdysi nevyšly.
A my se začneme stahovat.
Možná si ani neuvědomujeme, že to děláme. Jen se méně těšíme, měně riskujeme a raději zůstáváme u toho, co známe.
Dává to smysl. Známé prostředí může působit bezpečněji než něco nového, ikdyž v něm nejsme spokojeni. Víme, co čekat, a máme pocit, že se na to dokážeme připravit. Jenže bezpečí a jistota nejsou vždycky totéž. Někdy nás to, co dobře známe, drží na místě mnohem déle, než bychom si přáli.
Co když to tentokrát vyjde?
Tohle je otázka, kterou si dnes pokládám, častěji.
Co když to tentokrát dopadne jinak? Co když nová příležitost opravdu povede někam, kam jsem se chtěla dostat? Co když někdo projeví zájem a myslí to vážně? Co když nemusím předem počítat s tím, že se něco pokazí?
Neznamená to, že si mám všechno idealizovat. Život mě naučil, že ne každému můžu důvěřovat a že ne každá nabídka je dobrá. Zdravá opatrnost má své místo.
Ale začínám rozlišovat mezi opatrností, která mi pomáhá vidět věci jasněji, a strachem, který za mě rozhoduje ještě předtím, než mám dostatek informací.
To je velký rozdíl.
Můžu být opatrná, a přesto otevřená. Můžu si všímat chování druhých, a přitom je předem neodsuzovat za to, co udělal někdo jiný. Můžu mít obavy, a přesto udělat krok směrem k tomu, co je pro mě důležité.
Nemusím mít jistotu, že všechno vyjde. Potřebuji si jen nechat prostor pro možnost, že by mohlo.
Někdy nás děsí i to, co jsme si přáli
O tomhle se podle mě mluví méně.
Často se bojíme, že něco ztratíme. nebo že něco nevyjde. Ale někdy nás může znejistit i představa, že by se nám opravdu začalo dařit.
Nová práce, vlastní projekt, blízký vztah, změna životního směru. To všechno může přinést radost, ale také nové otázky, odpovědnost a nutnost opustit něco, co jsme dosud znali.
I když nám v tom neznámém prostředí nebylo úplně dobře, víme, jak v něm fungovat. Nová etapa po nás může chtít, abychom se naučili něco jiného a přestali se opírat o staré jistoty. A tak se někdy přistihneme, že sami sebe brzdíme.
Raději neuděláme první krok. Raději si řekneme, že to vlastně tolik nechceme. Raději zůstaneme tam kde jsme, protože alespoň víme, co nás čeká.
Jenže je dobré se někdy zeptat: Opravdu je tohle moje přání? Nebo jsem si ho začala zmenšovat jen proto, abych se nemusela potýlat s nejistotou?
Úleva totiž není vždycky to stejné jako správný směr.
Někdy se nám uleví, když se něčemu vyhneme. Nemusíme čekat odpověď, nemusíme riskovat odmítnutí a nemusíme řešit, co bude dál. Jenže spolu s obavou můžeme odložit i něco, na čem nám opravdu záleží.
A právě proto bych se nechtěla vzdávat.
Nechci, aby se z mé ochrany stala hranice
Hranice jsou důležité. Učíme se říkat ne, vnímat co nám dělá dobře, a neopakovat situace, které nás zraňují.
Ale někdy si můžeme postavit i hranice, které nevycházejí z toho, co skutečně potřebujeme, ale z toho, čeho se bojíme.
Přestaneme se někomu otevírat, protože nechceme být zklamaní. Přestaneme zkoušet nové věci, protože nechceme selhat. Přestaneme si něco přát, protože jsme se už naučili, že doufat může bolet. A postupně si můžeme začít plést opatrnost s tím, že si raději nic nedovolíme.
Sama nechci žít tak, že budu každou novou možnost poměřovat tím, co se mi nepovedlo v minulosti. Nechci si zavírat dveře jen proto, že nevím, co za nimi je. A nechci se vzdávat svých skutečných přání jen proto, abych se na chvíli zbavila nejistoty.
To všechno pro mě neznamená, že už nikdy nebudu mít strach. Ani že budu každé příležitosti říkat ano. Spíš to pro mě znamená, že se chci učit rozhodovat vědoměji. Vnímat, co mi situace skutečně ukazuje, a co si do ní přínáším ze svých starých zkušeností.
A někdy si jen připomenout, že nemusím řešit zklamání, které se ještě nestalo.
Nemusím vědět, jak to dopadne
Čím dál víc si uvědomuji, že změna nemusí znamenat, že se přestaneme bát. Někdy začíná mnohem nenápadněji. Třeba tím, že si všimneme vlastní první reakce.
Že se objeví příležitost a my už si v hlavě připravujeme důvody, proč to nemá cenu. Že někdo projeví zjem a my se automaticky začneme chránit tím, že by mohl odejít. Že po něčem toužíme, ale sami sebe přesvědčujeme, že to vlastně nepotřebujeme.
A místo toho, abychom se za tyhle reakce kritizovali, můžeme se na chvíli zastavit a položit si otázku: Bojím se proto, že mi tahle situace opravdu nedělá dobře? Nebo proto, že mi připomíná něco, co mě kdysi bolelo?
Odpověď nemusíme znát hned.. Někdy stačí, že si otázku vůbec položíme.
Já se to také pořád učím. Nechci předstírat, že už mám všechno zpracované a že mě nic nerozhodí. Jen už nechci automaticky věřit každé obavě, která se ve mně objeví. Protože moje obavy nejsou vždycky předpovědí toho, co přijde. Někdy jsou jen připomínkou toho, co už jsem zažila. A to je podle mě rozdíl, který mi pomáhá dívat se dopředu s větší otevřeností.
Život se dá žít lehčeji
Ne tím, že budeme předstírat, že se nic špatného nemůže stát. Ne tím, že budeme za každou cenu pozitivní nebo si zakážeme strach. Ale tím, že minulosti nedovolíme rozhodovat úplně o všem, co přijde dál.
Můžeme se poučit z toho, co jsme prožili, a přitom zůstat otevření novým zkušenostem. Můžeme si chránit své hranice, a přesto se nebát blízkosti. Můžeme přijmout, že ne všechno máme pod kontrolou, a přitom se nevzdávat toho, po čem toužíme.
Nemusíme mít jistotu, že všechno dopadne dobře. Někdy stačí přestat automaticky očekávat, že to dopadne špatně.
A tak bych se dnes chtěla zeptat i tebe:
Je něco, po čem toužíš, ale raději tomu nedáváš šanci, protože se bojíš dalšího zklamání?
Možná nemusíš hned udělat velký krok. Možná si jen dovol připustit, že existuje i jiná možnost.
Protože život se dá žít lehčeji. A někdy to začíná právě ve chvíli, kdy si dovolíme znovu doufat.
S láskou Michaela
