Návrat k sobě: Proč bychom neměli čekat, až nám dojdou síly
21.10.2026
Někdy přemýšlím nad tím, kolik času člověk věnuje všemu kolem sebe a kolik ho skutečně věnuje sám sobě.
Práci, povinnostem, rodině, přátelům, věcem, které je potřeba zařídit. Myslíme na to, co nesmíme zapomenout, co ještě musíme udělat a co od nás ostatní očekávají.
A pak se může stát, že večer konečně usedneme, ale naše hlava pořád pracuje. Přemýšlíme nad tím, co se stalo, co nás čeká zítra a co jsme dnes nestihli.
Tělo možná odpočívá, ale uvnitř jako bychom stále někam spěchali.
Sama se učím tenhle způsob fungování postupně měnit. Ne ze dne na den a ne tak, že bych už nikdy nespěchala nebo neměla starosti. Spíš si začínám víc všímat okamžiků, které bych dřív snadno přešla.
Sluníčka v okně. Vůně kávy. Hudby, která mi zlepší náladu. Stromů, kolem kterých procházím a když mě nějaký osloví, tak ho plně obejmu a čerpám tu čistou energii. Chvíle, kdy se nemusím za ničím hnát.
Možná jsou to obyčejné věci. Ale právě díky nim si někdy uvědomím, že život se neodehrává jen v tom, co musíme zvládnout. Odehrává se také v tom, co právě prožíváme.
Proč někdy zapomínáme sami na sebe?
Mnozí z nás se naučili být spolehliví. Když je potřeba něco zařídit, zařídíme to. Když někdo potřebuje pomoc, snažíme se být k dispozici. Když se objeví problém, hledáme řešení.
A často v tom pokračujeme i tehdy, když už jsme unavení.
Máme takový ten pocit, že ještě musíme tohle vydržet a pak si odpočineme, … až bude všechno hotové. Až bude klidnější den. Až se vyřeší situace, která nás trápí. Až budou mít všichni kolem nás, co potřebují.
Jenže povinnosti málokdy skončí všechny najednou. A tak se může stát, že péči o sebe odkládáme…Ne že bychom nevěděli, jak a že je důležitá, ale protože ji považujeme za něco, co může počkat.
Sama si čím dál víc uvědomuji, že nechci čekat, až mě k zastavení přinutí únava nebo jiné okolnosti. Chci se učit vnímat své potřeby dřív. Ne vždycky se mi to podaří, ale už to samotné uvědomění pro mě znamená změnu.
Nemusím na sebe čekat až na konci seznamu úkolů.
Příroda jako připomínka, že nemusíme pořád spěchat
Pro mě má příroda zvláštní místo.
Ráda chodím mezi stromy, vnímám světlo, poslouchám zvuky kolem sebe a všímám si detailů, které bych při rychlé chůzi možná přehlédla. Někdy mě potěší úplná maličkost, kolem které bych dřív prošla bez povšimnutí.
Když jsem v přírodě, nemusím nic dokazovat. Nemusím být rychlejší, výkonnější ani lepší než včera. Nemusím mít připravený plán, co všechno během následující hodiny zvládnu.
Můžu prostě být.
A právě to mi připomíná, že i my potřebujeme prostor, ve kterém nemusíme neustále podávat výkon.
Samozřejmě vím, že samotná procházka nevyřeší všechno. Pokud nás dlouhodobě vyčerpává práce, vztahy, nedostatek hranic nebo způsob, jakým se snažíme všechno zvládat, potřebujeme se podívat i na tyto příčiny.
Příroda ale může být jedním z míst, kde se na chvíli zastavíme a lépe si všimneme, co se v nás děje. A možná právě tehdy začneme vnímat i to, co už jsme dlouho přehlíželi.
Naslouchat tělu neznamená čekat, až začne křičet
Tělo s námi komunikuje různými způsoby. Někdy si všimneme napětí v ramenou, zrychleného dechu, únavy nebo podrážděnosti. Jindy zjistíme, že se nedokážeme soustředit nebo že nás i drobnosti stojí víc energie než dřív.
Ne každý takový signál má jedinou příčinu, ale může být příležitostí ke krátkému zastavení a všimnout si, jak na tom jsme.
Položme si několik jednoduchých otázek:
Jak se právě teď cítím?
Co mě v poslední době nejvíc vyčerpává?
Co na sebe zbytečně beru?
Co může počkat?
Co bych teď potřebovala, kdybych nemusela myslet na očekávání ostatních?
A někdy si jen uvědomíme, že už dlouho jedem na automatický režim a vůbec se neptáme sami sebe, jestli nám takový způsob života ještě vyhovuje.
Pro mě je právě tohle důležitou součástí psychohygieny. Nejen hledat způsob, jak zvládnout stres, ale také se učit rozpoznat, kdy stres vzniká a co můžeme postupně změnit.
Péče o sebe nemusí být složitá
Když se řekne péče o sebe, někdo si představí wellness, volný víkend nebo dlouhou dovolenou. To všechno může být příjemné, ale ne vždy máme takové možnosti.
Péče o sebe může začínat mnohem obyčejněji. Třeba tím, že si během náročného dne dovolíme několik minut bez telefonu. Že se několikrát vědomě nadechneme a vydechneme. Že si zapíšeme myšlenky, které nám běží hlavou, místo abychom se je snažili všechny udržet v paměti.
Nebo že zastavíme dřív, než automaticky odpovíme ano na další požadavek.
Nejde o to přidat si další povinnost. Jde o to najít malé způsoby, které nám pomohou lépe vnímat sami sebe a reagovat vědoměji.
A také přijmout, že ne každý den bude stejný. Někdy budeme mít více energie, jindy méně. Někdy se nám podaří zastavit včas jindy si uvědomíme až zpětně, že jsme zase překročili vlastní hranice.
I to je pro mě součástí tohoto učení.
Proč jsem vytvořila Psychohygienický balíček první pomoci?
Když jsem začala připravovat svůj Psychohygienický balíček první pomoci, chtěla jsem vytvořit něco praktického, co člověku může pomoci ve chvíli, kdy už je toho na něj moc.
Nechtěla jsem zůstat jen u povídání o tom, že bychom měli zpomalit, odpočívat a více naslouchat sami sobě. Chtěla jsem nabídnout konkrétní techniky, které si lidé mohou vyzkoušet a ke kterým se mohou vracet, když je potřebují.
Proto kurz obsahuje praktické postupy zaměřené na zvládání stresu, zastavení, práci s myšlenkami, přestávky a hranice.
Není to zázračné řešení všech životních potíží. A žádná technika za nás nevyřeší situaci, která vyžaduje skutečnou změnu.
Můžu ale nabídnout první krok. Chvíli, ve které se zastavíme, získláme trochu odstupu a začneme lépe vnímat, co potřebujeme udělat dál.
Právě v tom vidím smysl psychohygieny: učit se o sebe pečovat nejen tehdy, když už nemůžeme, ale i v běžném životě.
Protože stejně jako pečujeme o vztahy, práci a další oblasti svého života, potřebujeme věnovat pozornost také sobě.
Život se dá žít lehčeji
Neznamená to, že zmizí všechny starosti. Že se nám bude každý den dařit nebo že se už nikdy nevrátíme ke starým návykům.
Pro mě život, který se dá žít lehčeji, znamená také to, že se postupně učím nevytvářet na sebe další tlak. Že si všímám okamžiků, kdy už toho mám dost. Že si dovolím odpočinout, požádat o pomoc nebo něco odložit.
A že se nezapomínám dívat kolem sebe.
Na světlo mezi stromy, na oblohu, na obyčejné okamžiky, které nemusí mít žádný další účel. Nemusím z nich vytvářet zážitek ani si je někam zapisovat. Někdy stačí, že je prožiju.
Možná právě v tom je pro mě návrat k sobě. Ne, že bych se musela stát někým jiným, ale že se naučím znovu vnímat, co de děje uvnitř mě i kolem mě.
A pokud cítíš, že už dlouho věnuješ většinu své energie všemu ostatnímu, možná si dnes můžeš dopřát alespoň malou chvíli pro sebe.
Nechtěj změnit celý svůj život. Začni tím, že se na okamžik zastavíš a zeptáš se sama sebe:
Co teď potřebuji?
Možná tě odpověď překvapí. A možná právě tím začne něco nového. Protože o sebe nemusíme začít pečovat až ve chvíli, kdy už nemáme sílu pokračovat.
Můžeme začít právě dnes.
S láskou Michaela