Moje cesta k vyhoření a co mě naučila o vlastním těle

Dlouho jsem žila v přesvědčení, že únavu stačí přemoci kávou, silnou vůlí a zaťatými zuby. Ignorovala jsem stažená ramena, bolest zad, mělký dech i večerní neschopnost vypnout hlavu. Tělo posílalo varovné signály, ale já jela dál na výkon - dokud nepřišla stopka, ze které už se nedalo jen tak vyspat.

Vyhoření nebyla známka mého selhání, ale logický důsledek toho, že jsem žila úplně odpojená sama od sebe.

Tři hlavní věci, které mě tato zkušenost naučila:

1. Tělo nešvindluje: Mysl tě dokáže přesvědčit, že “ještě tenhle týden to vydržíš”, ale tělo si účty vybírá nemilosrdně.

2. Odpověď není v dalších úkolech: Cesta z vyhoření nevede přes nové disciplínní tabulky ani lelpší time-management, ale přes schopnost úplně vypnout.

3. Dech je první ukazatel: Jakmile se dostáváme do tlaku, jako první se mění náš dech - zrychluje se a zplytčuje. Když si toho všimneš včas, dokážeš zastavit lavinu stresu dřív, než tě smete.

Dnes už své tělo nevnímám jako strojek na plnění úkolů, ale jako partnera, kterému naslouchám.

S láskou                                                                                                                                       Michaela