Včera jsem si udělala pauzu od příspěvků.
Ne proto, že by nebylo co říct, ale protože jsem si chtěla připomenout, že život se neodehrává jen v tom, co vytvoříme, vyřídíme a sdílíme. Něco důležitého jsem si připravila, ale jinak jsem si dovolila volnější den. Přijela kamarádka, jako každý měsíc, a tak jsme spolu vyrazily na procházku lesem.
Žádný velký plán. Prostě jsme spolu strávily čas, prošly se a popovídaly si. A právě takové chvíle mi připomínají, jak důležité je někdy přestat všechno řešit a prostě si užít to, co máme právě před sebou.
Jenže ono to pro nás nemusí být tak jednoduché, jak se na první pohled zdá.
I když máme volno, naše hlava často pracuje dál
Znáš to?
Konečně máš chvíli pro sebe. Nemusíš nikam spěchat, nikdo po tobě zrovna nic nechce. Uvaříš si kávu, sedneš si a možná si dokonce řekneš, že si dnes opravdu odpočineš.
Jenže pak sáhneš po telefonu. Podíváš se, co je nového. Odpovíš na zprávu. Vzpomeneš si na něco, co musíš zařídit. Napadne tě, že bys mohla alespoň na chvíli zapnout počítač a dokončit jednu věc, která ti zůstala z předchozího dne.
A najednou… je půl hodiny pryč.
Káva vystydla a ty máš pocit, že jsi vlastně ani neodočívala.
Někdy totiž není nejtěžší najít si volný čas. Nejtěžší je dovolit si ho opravdu prožít.
Jsme zvyklý reagovat, odpovídat, zařizovat a přemýšlet dopředu. Telefon máme neustále po ruce a počítač často zůstává zapnutý i ve chvíli, kdy už bychom měli mít práci dávno za sebou.
A tak se může stát, že jsme sice fyzicky doma, ale hlavou pořád někde jinde.
Nemusíme být pořád dostupní
Mám pocit, že jsem si na neustálou dostupnost zvykli natolik, že nám někdy ani nepřijde zvláštní.
Přijde zpráva a chceme odpovědět. Zazní upozornění a podíváme se, co se děje. Máme několik volných minut, a tak automaticky vezmeme telefon do ruky.
Ne vždycky je to problém. Technologie nám v mnoha věcech pomáhají a někdy je potřeba být dostupní kvůli práci nebo rodině. Ale nemusíme reagovat na všechno okamžitě. Nemusíme mít telefon neustále před sebou. Nemusíme kontrolovat každou notifikaci. A nemusíme mít pocit, že když se na chvíli odpojíme, něco důležitého nám uteče.
Někdy nám naopak uniká něco, co máme přímo před sebou.
Rozhovor s kamarádkou. Vůně čerstvě uvařené kávy. Sluneční světlo v místnosti. Nebo obyčejný pocit, že právě teď nemusíme nic řešit.
Právě proto se snažím víc vnímat, kdy už pozornost věnuji všemu kolem sebe, jen ne tomu, co právě prožívám. Ne vždycky se mi to daří, ale už samotné uvědomění mi pomáhá některé věci dělat jinak.
Vychutnat si i obyčejnou ranní kávu
Mám ráda chvíle, kdy si můžu v klidu připravit ranní kávu. Vnímat její vůni, přidat skořici, sledovat, jak se tvoří pěna. Pustit si oblíbené afirmační songy, pomalu dýchat a vychutnat si každý lok.
Nemusím u toho číst zprávy, kontrolovat telefon ani si v hlavě sestavovat seznam všech úkolů, které mě čekají. Můžu prostě chvíli sedět a užívat si to, co mám před sebou.
Podobně to může být při vaření nebo zalévání květin. Když zalévám, nemusím zároveň přemýšlet nad pracovním e-mailem. Když vařím, můžu vnímat vůni koření. Když jdu lesem, můžu se dívat kolem sebe místo toho, abych celou cestu plánovala, co udělám po návratu.
Neznamená to pro mě, že bychom měli každou činnost proměnit v nějaké cvičení všímavosti. Spíš si můžeme občas připomenout, že nemusíme dělat několik věcí najednou. Že i obyčejná činnost může být příjemná, když jí věnujeme alespoň na chvíli svou pozornost. A že nemusíme mít pocit, že čas využíváme správně, jen tehdy, když během něj zvládneme co nejvíc věcí.
Proč je někdy tak těžké zastavit se?
Může za tím být mnoho důvodů.
Někdo má opravdu tolik povinností, že si odpočinek jen těžko hledá. Jiný má obavu, že něco zanedbá, když nebude pořád připravený reagovat. A někdo si na takové tempo zvykl natolik, že už ani neví, co dělat s volným časem.
Když jsem dlouho v pohybu, může nám chvíli trvat, než se naučíme zpomalit.
A někdy si při zastavení objeví myšlenky a pocity, které jsme během dne překrývali prací a povinnostmi. Najdednou máme prostor vnímat, že jsme unavení, něco nás trápí nebo že nám některé věci dlouhodobě nevyhovují.
I proto může být jednodušší znovu sáhnout po telefonu nebo se pustit do další činnosti.
Nechci tím říct, že za každým zaneprázdněním něco skrýváme. Každý máme jiné okolnosti a jiné důvody, proč fungujeme tak, jak fungujeme. Ale stojí za to se někdy zastavit a všimnout si, co nám vlastně brání odpočívat.
Je to skutečný nedostatek času? Pocit odpovědnosti? Obava, že něco nestihneme? Nebo jsme si jednoduše zvykli být pořád v pohybu?
Odpověď nám může napovědět, co potřebujeme změnit.
Jak začít vypínat, aniž bychom si přidali další povinnost
Nemusíme hned měnit celý den ani zavádět složité rituály. Někdy pomůže několik drobných rozhodnutí.
Odložit telefon alespoň na chvíli.Třeba při snídani nebo během ranní kávy. Ne jako trest, ale jako možnost věnovat pozornost něčemu jinému.
Vypnout pracovní počítač, když skončíme. Pokud to naše situace dovoluje, můžeme si nastavit jasnější hranici mezi prací a volným časem.
Dělat jednu věc v jednu chvíli. Když zaléváme květiny, zalévejme květiny. Když si povídáme s blízkým člověkem, věnujme pozornost rozhovoru.
Dopřát si chvíli venku. Nemusíme ujít deset kilometrů ani mít konkrétní cíl. Někdy stačí krátká procházka a trochu času bez obrazovek.
Všimnou si vlastního dechu. Nemusíme provádět dlouhé dechové cvičení. Můžeme jen na okamžik přerušit spěch, uvolnit ramena a uvědomit si několik přirozených nádechů a výdechů.
A hlavně: nemusíme se za každou cenu snažit všechno dělat dokonale.
Pokud nám jeden den nevyjde podle představ, nic se neděje. Pokud se přistihneme, že znovu kontrolujeme telefon, může ho zase odložit. Jde o to, vytvořit si v běžném životě trochu více prostoru.
Odpočinek nemusíme mít za odměnu
Tohle je pro mě jedna z nejdůležitějších věcí.
Nemusíme si odpočinek zasloužit tím, že nejprve dokončíme všechny povinnosti. Protože ty nikdy neskončí. Vždycky se najde něco, co by se dalo udělat, uklidit, vyřídit nebo připravit na další den. Pokud budeme čekat na okamžik, kdy bude všechno hotové, možná se k opravdovému odpočinku vůbec nedostaneme.
Péče o sebe proto pro mě znamená také umět si vytvořit prostor, i když ještě není všechno dokončeno. Vnímat své potřeby a přijmout, že nemusím být neustále produktivní.
Někdy je potřeba odpočinek. Jindy změna pracovního režimu, lepší hranice nebo pomoc s tím, co už sami nezvládáme. A někdy stačí začít tím, že si v klidu vypijeme kávu a na pár minut přestaneme řešit celý svět.
Proč se věnuji psychohygieně
Právě tohle je jeden z důvodů, proč se věnuji tématům psychohygieny a vědomé práci se stresem.
Nechci lidem říkat, že stačí zpomalit a všechny problémy zmizí. Sama vím, že život je mnohem složitější a že někdy potřebujeme změnit víc než jen každodenní návyky.
Věřím ale, že má smysl učit se rozpoznávat stres, všímat si vlastních reakcí a hledat způsoby, jak zvládat náročné chvíle.
A i proto jsem vytvořila Psychohygienický balíček první pomoci. Je to praktický kurz s konkrétními technikami pro chvíle, kdy je toho na nás moc. Pomáhá nám zastavit se, pracovat s myšlenkami, dělat si přestávky a lépe vnímat vlastní hranice.
Není to náhrada za řešení skutečných příčin dlouhodobého přetížení. Je to jedna z možností, jak si osvojit praktické nástroje, ke kterým se můžeme vracet v každodenním životě.
Protože někdy potřebujeme nejen vědět, že bychom měli zpomalit, ale také si vyzkoušet, jak na to.
Pokud tě toto téma oslovuje, můžeš se s kurzem blíže seznámit zde: www.michaelamoslerova.cz (najdeš ho popsaný i s objednávkomým formulářem na úvodní stránce dole) A pokud ti právě teď stačí malá připomínka, možná je to jen pozvání odložit na chvíli telefon a dopřát si pár minut pro sebe.
Až si příště uvaříš kávu
Zkus ji tentokrát vypít bez telefonu v ruce.
Všimni si její vůně. Tepla hrnku v dlaních. Chuti prvního doušku. Možná si pusť hudbu, kterou máš ráda, nebo se jen na chvíli podívej z okna. Nic u toho neřeš ani se neuč.
Jen si dopřej chvíli, která nemusí sloužit žádnému účelu.
A možná se pak sama sebe zeptej:
“Kolik okamžiků svého dne skutečně prožiju a kolik jich jen rychle odbavím, abych mohla pokračovat dál?”
A neptej se proto, aby ses mohla začít kritizovat. Ale aby sis všimla, že i v obyčejném dni může být místo na něco jiného než povinnosti.
Protože život se neděje až potom, co všechno dokončíme.
Děje se právě teď.
S láskou Michaela
