Někdy se v životě stane něco úplně obyčejného, co v nás ale otevře dveře do dávno zapomenuté části našeho příběhu.
Nemusí to být žádná velká událost. Stačí zaslechnout známou melodii, potkat člověka, kterého jsme dlouho neviděli, nebo se ocitnout na místě, které v nás probudí vzpomínku.
Mně se to nedávno stalo při koncertu v našem kulturním domě Husovka.
Shodou okolností jsme vyhráli lístky na hudební vystoupení, ve kterém hrál důležitou roli akordeon. V tu chvíli jsem ještě netušila, že si z koncertu odnesu něco mnohem osobnějšího než je hudební zážitek.
Vrátila jsem se totiž do svého dětství. K jednomu nástroji, který mě provázel devět let. A především ke svému dědečkovi.
Jak jsem se vlastně dostala k akordeonu?
Do hudební školy jsem začala chodit už v pěti letech. Nejdřív jsme měli tzv. přípravku, kde jsme se učili naslouchat tonům, poznávat rytmus, noty, takty, houslovy i basový klíč a všechno, co k hudbě patří.
Byla to taková první cesta do světa hudby.
V šesti letech jsem chtěla začít hrát na kytaru. Jenže tehdy přišlo rozhodnutí, které moje dětské plány trochu změnilo. Bylo mi řečeno, že mám malou ruku a dokud neobejmu hrdlo kytary, nemůžu na ni hrát. Ale že si zatím můžu ruku připravit na jiném nástroji.
Co bylo tím jiným nástrojem, nikdo z nás tehdy pořádně netušil.
Až jsme zaklepali na jedny dveře a tam děda zahlédl a zaslechl akordeon.
A bylo jasno.
Můj dědeček pro mě vždycky hodně znamenal. A tak jsem se pustil do poznávání nástroje, který mě s ním od té chvíle spojoval.
Dnes, když nad tím přemýšlím, je zvláštní, jak někdy vznikají příběhy, které si sebou neseme celý život. Člověk si v šesti letech neuvědomuje, že právě začíná něco, co se mu jednou po mnoha letech znovu připomene.
Prostě začne chodit na hodiny, účí se, cvičí a snaží se zvládnout to, co má před sebou.
A já hrála devět let.
Devět let cvičení, potom jiné zájmy a život
Kdo někdy chodil do hudební školy, asi ví, že naučit se hrát na hudební nástroj není jen o tom, že si člověk sedne a začne si pro radost hrát.
Je za tím spousta cvičení, opakování, trpělivosti a někdy také přemlouvání sebe sama, že dmes opravdu ještě chvíli vydržím.
Devět let jsem se učila, cvičila a posouvala dál. A dnes vím, že mi to nedalo jen schopnost zahrát nějakou skladbu. Naučila jsem se také něco o vytrvalosti, pravidelnosti a o tom, že některé věci vyžadují čas.
Pak přišla puberta. Zájmy se začaly měnit a do popředí se dostávaly jiné věci. Od akordeonu jsem se postupně vzdálila.
Život šel dál.
Přicházely další zkušenosti, povinnosti, práce, vztahy a všechno, co k životu patří. Některé věci jsme si vybrali sami, jiné přišly tak nějak cestou. A občas jsme něco, co nám kdysi bylo blízké, jednoduše odložili.
Ne vždycky proto, že bychom to přestali mít rádi.
Někdy na to jen nezbývá čas. Jindy nás začnou zajímat jiné věci. A někdy ani nepřemýšlíme nad tím, že bychom se k tomu mohli vrátit.
U mě to tak bylo s akordeonem.
Věděla jsem, že se k němu ještě někdy vrátím. Jen jsem nevěděla kdy.
A možná jsem ani neměla potřebu si stanovovat nějaký termín. Byla to jedna z těch myšlemek, které v sobě člověk má, ale nechává je někde v pozadí. Až do chvíle, kdy znovu zaslechne hudbu, která mu připomene, že některé příběhy vlastně nikdy úplně neskončily.
Děda, hudba a jeho rozzářené oči
Když si vzpomenu na dědu a na to, co pro mě akordeom znamená, nevybaví se mi jen hudební škola a devět let cvičení. Vybaví se mi především on.
Úplně ho vidím někde v hospůdce mezi lidmi. Děda totiž miloval hudbu. Miloval společnost, lidi a chvíle, kdy se někde rozezněl akordeon a nejlépe, když se všichni přidali ke zpěvu.
A on zpíval, mával rukama a byl v tu chvíli snad tím nejšťastnějším člověkem na světě.
Jeho radost byla nakažlivá a já jsem ji vnímala pokaždé, když jsem ho pozorovala.
A ty jeho oči, když se na mě v takových chvílích podíval…
Vždycky jsem v nich cítila, že jsme nějakým způsobem propojení. Že tu radost z hudby prožívám stejně jako on. Že si nemusíme nic vysvětlovat, protože něco z toho prostě máme společné.
Právě v těch chvílích pro mě akordeon přestával být jen nástrojem. Stával se vzpomínkou, poutem a tichým rozhovorem mezi námi.
Já totiž miluju hudbu snad v jakékoliv podobě. A teď jsem si díky jednomu koncertu znovu připomněla, že i s akordeonem se dají dělat hotové zázraky.
Že v něm může být něha, síla, radost i příběh. A že možná pořád dokáže otevřít dveře k něčemu, co ve mně celé roky čekalo.
Jeden koncert a rozhodnutí, které ve mně dozrálo
Když jsem seděla na koncertě a poslouchala akordeon, najednou jsem si vzpomněl nejen na dědu, ale i na sebe jako ma malou holku.
Najedenou jsem nebyla jen posluchačem na koncertě. V myšlenkách jsem se vrátila ke svému dětství, k hudební škole a k tomu, jak jsem se k nástroji vůbec dostala.
A hlavně k člověku, díky kterému se akordeon stal součástí mého života.
V tu chvíli jsem si řekla, že bych mohla udělat něco, co jsem už dlouho nosila někde v sobě.
Složit pro dědu vlatní text a hudbu.
Možná trochu pozdě. Ale přece.
Dědo, pro tebe složím to nejlepší, co dokážu.
Když jsem si tu myšlenku připustila, měla jsem najednou chuť akordeon vytáhnout a zkusit, co si moje prsty ještě pamatují.
A tak jsem to udělala.
Moje prsty si pamatují méně, než bych chtěla
Když jsem po takové době znovu usedla k akordeonu, rychle jsem zjistila, že návrat nebude úplně jednoduchý.
Moje prstíky už nejsou tak obratné jako kdysi. Některé pohyby, které pro mě bývaly samožřejmé, teď vyžadují soustředění a trpělivost.
Přitom na počítači pořád (i po úrazech) píšu rychlostí přibližně 230 úhozů za minutu. Jenže prsty na klávesnici a prsty na klávesách akordeonu zjevně nejsou totéž. A moje ruce mi to daly celkem rychle najevo.
Ale víš co? Neodradilo mě to.
Spíš mi to připomnělo, že když něco dlouho neděláme, nemůžeme automaticky čekat, že nám to půjde stejně jako kdysi.
Někdy je potřeba začít znovu. Pomalu, od základů, s trochou pokory a ochotou přijmout, že dnes jsme jinde než tehdy.
A je to tak v pořádku.
Nemusím hned zahrát skladbu, kterou bych si přála. Nemusím nikomu dokazovat, že jsem nic nezapomněla. Můžu se prostě znovu učit.
Tentokrát už ne proto, že mám hodinu v hudební škole nebo že musím splnit nějaký úkol.
Ale protože sama chci.
A také proto, že bych chtěla udělat radost někomu, kdo už tady se mnou není, ale v mém životě má pořád své místo.
Nevím, jak se mi to povede. Ale už teď vím, že samotná cesta k tomu pro mě bude mít velký význam.
Každý tón pro mě bude návratem k němu. Každý akord bude připomínkou jeho úsměvu, jeho hlasu a toho, jak dokázal naplnit celý prostor.
Chtěla bych do té melodie vložit všechno, co jsem od něj dostala - vzpomínky, lásku, vděčnost i tu radost, kterou ve mně hudba probouzí.
Nevím, jaká ta skladba bude. Možná mi to půjde rychle, možná to bude chtít spoustu času a trpělivosti.
Ale chci to zkusit.
Kolik věcí jsme cestou životem odložili?
Když jsem si znovu vzala akordeon do rukou, začala jsem přemýšlet i nad tím, kolik dalších věcí jsme se v dětství naučili nebo si oblíbili, ale postupem času jsme je odložili.
Možná jsme hráli na nějaký nástroj. Možná jsme kreslili, zpívali, tančili, sportovali, vyráběli něco rukama nebo trávili hodiny nad knihami.
Pak přišel život. Škola, práce, vztahy, rodina, starosti a odpovědnost. Najednou bylo potřeba věnovat čas jiným věcem a na naše někdejší záliby nezbývalo tolik prostoru.
A tak jsme je odložili.
Někdy jsme se k nim už nevrátili. Jindy jsme si jen říkali, že bychom mohli, až bude vhodnější doba.
A možná právě ta doba někdy přijde, aniž bychom ji plánovali.
Něco nám připomene dávnou vzpomínku a my si uvědomíme, že to v nás pořád má své místo.
Neznamená to, že se musíme vrátit ke všemu, co jme kdysi dělali. Některé věci už nás možná nelákají a jiné patří k určité etapě našeho života.
Ale co když existuje něco, co jsme neodložili proto, že bychom to přestali mít rádi? Co když jsme na to jen na chvíli zapomněli?
Myslím, že někdy stojí za to dát takovým věcem ještě jednu příležitost.
Ne kvůli výsledku. Ne proto, abychom se vraceli do minulosti a snažili se být zase těmi, kým jsme byli. Ale proto, že nás to může potěšit dnes.
Možná nás to vrátí do dětství. Možná si vzpomeneme na někoho, kdo pro nás hodně znamenal. A možná zjistíme, že se k některým věcem můžeme vrátit úplně jinak než dřív.
Nejsme už těmi dětmi, kterými jsme byli. Máme jiné zkušenosti, jiný pohled na svět a možná i jiné důvody, proč se do něčeho pustit.
Ale některé věci v nás zůstávají.
Tentokrát už memusím nikomu nic dokazovat
Když jsem na akordeom začínala hrát jako dítě, byla jsem na začátku dlouhé cesty. Učila jsem se, cvičila a postupně získávala nové dovednosti.
Dnes se k němu vracím jako dospělá žena, která už má za sebu spoustu jiných zkušeností. A možná právě v tom je rozdíl.
Nemusím být nejlepší. Nemusím se s nikým srovnávat. Nemusím si stanovovat, za jak dlouho musím něco umět.
Můžu si dát čas.
Nevím, kdy přesně se do toho pustím naplno. Nevím, jak dlouho mi bude trvat, než se mi prsty znovu rozběhnou po klávesách tak, jak bych si přála. Ale začínám se na to těšit. A to je pro mě důležité. Protože někdy není největší odměnou samotný výsledek. Někdy je to už ten pocit, že se znovu těšíme na něco, co nám kdysi dělalo radost.
A tentokrát k tomu mám ještě jeden osobní důvod.
Dědo, chtěla bych pro tebe složit něco svého. Něco, co bude vycházet z toho, co ve mně zůstalo, z toho, co jsem si s sebou nesla celé ty roky, i když jsem na akoredeon nehrála.
Až jednou něco zahraju, budu vědět, že to není jen návrat k hudbě. Je to také návrat k jedné krásné části mého dětství.
Některé věci v nás zůstávají
Dnes si uvědomuji, že život nemusí být jen o tom, co právě děláme a kam zrovna směřujeme. Někdy je hezké vrátit se také k tomu, co nás formovalo, co nám kdysi přinášelo radost a co máme spojené s lidmi, na které nezapomínáme.
Nemusíme z toho dělat velký plán. Nemusíme si slibovat, že odteď budeme každý den cvičit nebo že se za měsíc naučíme deset skladeb.
Někdy stačí vytáhnout starý nástroj, otevřít dávno odloženou knihu, vzít do ruky štětec nebo se znovu projít po cestě, kterou jsme měli rádi.
A zjistit, co to s námi udělá.
Možná zjistíme, že se k něčemu můžeme vrátit, i když už jsme dávno někde jinde. Že nemusíme navazovat přesně tam, kde jsme skončili. Můžeme začít znovu, po svém, s tím, co jsme se mezitím naučili.
A možná nám to připomene i člověka, který v nás něco zanechal.
Mně jeden koncert připomněl dědu, jeho lásku k hudbě, jeho radost a ty rozzářené oči, ve kterých jsem vždycky cítila naše zvláštní propojení.
A tak mám radost, že jsem znovu našla jednu z těch částí svého života, kterou jsem na dlouhou dobu odložila.
Dědo, děkuji ti, že jsi mi akordeon přivedl do života. Děkuju ti za všechny chvíle, kdy jsme díky hudbě byli blíž. A možná ještě víc ti děkuji za to, že jsi mi ukázal, jakou radost může hudba člověku přinášet - radost, která nezmizí ani po letech a která ve mně pořád žije.
Vzpomínám na tebe. Chybíš mi. A těším se, až se do těch melodií znovu pustím. ❤️
A co ty? Je něco, co jsi kdysi dělal/a, miloval/a. nebo se učil/a a co by sis chtěl/a ještě někdy připomenout?
Možná právě teď nastal ten správný čas.
S láskou, Michaela
